Amazonie, Manaus

Ráno jsme museli vstávat brzy, čekal nás dlouhý přelet do srdce Amazonie, do města Manaus. Už z letadla jsme mohli vidět nekonečnou zelenou plochu amazonského pralesa, před přistáním pak upoutal i známý soutok řek Solimoes (tak se zde jmenuje Amazonka) a Rio Negro, kde se setkávají hnědé vody Solimoes s černými vodami Ria Negra, a protože mají různou teplotu, rychlost i hustotu, tak společně vedle sebe plynou bez smíchání ještě desítky kilometrů pod soutokem.

Manaus

Město se nachází na severním břehu řeky Rio Negro, 10 km proti proudu od soutoku Rio Negro a Solimoes. Je zde mezinárodní přístav (1500km od ústí do oceánu) a je pouhých 40–80 m.n.m. Manaus leží na 3 stupni jižní zeměpisné šířky a proto je zde velmi horké a vlhké podnebí. Období deštů obvykle trvá od prosince do května.

Počátky historie sahají až do 17. století, kdy zde portugalští kolonizátoři postavili pevnost Sao José da Barra. V polovině 19. století byla pevnost přejmenována na Manaus, podle indiánského kmene Manaos, žijícího v blízkosti. Největší rozkvět přišel s obchodem s kaučukem. Město prošlo obrovským rozvojem a stalo se druhým městem Brazílie po Rio de Janeiro, kde byla zavedena elektřina a byla zde postavena slavná Opera. Když skončil kaučukový boom, došlo opět k poklesu, a proto byla v roce 1967 vyhlášena tato oblast zónou volného obchodu. Tím došlo k podpoře výrobních odvětví, především elektroniky. Daňové úlevy a výhodné podmínky přitáhly velké výrobce a opět došlo k dalšímu rozvoji města. Dnes patří mezi největší brazilská města.

Teatro Amazonas

Tato nejznámější budova celé Amazonie byla postavena v neoklasicistickém stylu staviteli z Lisabonu. Otevřena v roce 1896 reprezentovala bohatství tehdejšího Manausu. Umělci a materiály byly dovezeny z Evropy (italský mramor a sklo). Dokonce i dřevo z Brazílie bylo posláno na opracování do Evropy. Jediná původní část je příjezdová cesta, která byla vyrobena z gumy, aby opožděné vozy nerušily představení. Divadlo bylo několikrát rekonstruováno. V dubnu a květnu se zde koná slavný hudební festival.

Porto Flutuante

Oficiální název je – Estacao Hidroviária de Manaus – Plovoucí přístav. Otevřeno v roce 1902 a projektováno Angličany, tento dok je považován za technický unikát. Je postaven tak, aby se pohyboval podle měnící se hladiny vody. Sezóně se hladina řeky mění až o 14 metrů

Mercado Municipal Adolfo Lisboa

Tato ocelová budova městského tržiště byla otevřena v roce 1882 a je kopií slavného pařížského tržiště Les Halles. Na tržišti je možné koupit cokoliv od ovoce až po tradiční indiánské výrobky.

Do hotelu Manaos jsme se díky dopolednímu letu dostali již kolem poledne. Hotel leží přímo v centru, z recepce jsme měli výhled na nejznámější budovu města, Teatro Amazonas.

Pavel navrhnul, abychom se jeli vykoupat do Rio Negro na nejznámější místní pláž. Ale když jsme přišli před hotel, byl jediný, kdo neměl plavky, protože si myslel, že jdeme na prohlídku města. Hned se vrátil do pokoje převléci se, ale my jsme se zatím dohodli, že koupání ve špinavé řece může být velmi riskantní a až na čestné výjimky jsme se šli z plavek zase vysvléci, čímž jsme Pavla dokonale zmátli. Bylo to jak v černobílé grotesce, jak jsme se postupně oblékali a svlékali z plavek.

Konečně po dvacetiminutovce převlékání jsme se pustili dolů hlavní třídou, kde zrovna probíhaly trhy. U jednoho ze stánků jsme okusili další druhy džusů, jinak jsme se nezdržovali a došli až na konec třídy, kde začíná několik set metrů dlouhá zóna autobusových stanovišť. Pavel zjistil, odkud pojede naše 128-čka, po pár minutách se skutečně náš autobus objevil a na Pavlovo znamení zastavil. Nastoupili jsme do poloprázdného vozu a zaplatili jednotné jízdně u turniketu.

Cesta trvala asi 3/4 hodiny, autobus se stále více plnil a plnil, ale Brazilci neztráceli dobrou náladu ani v přeplněném prostoru. Chvíli jsme nemohli pochopit neustálé přemisťování pasažérů z přední části do zadní, která byla evidentně ještě plnější, než jsme přišli na to, že se vystupuje pouze zadními dveřmi. Signál k zastavení se dává obvyklým brazilským způsobem – provázkem taženým nad našimi hlavami až ke zvonku u řidiče.

Vrcholem bylo, když nastoupil teeneger v kolečkových bruslích, na kterých se protlačil přes nohy spolucestujících celým autobusem odpředu až dozadu, kde po několika stanicích vystoupil, či spíše vyjel z autobusu. Bez jediného protestu kohokoliv.

Vystoupili jsme u pláže na břehu řeky Rio Negro, která je zde jen 8 km široká, přestože o pár desítek kilometrů níže se rozšíří na 20 km. Samotná Amazonka je například v deltě široká 320 km. Prostě zde platí na řeky trochu jiná měřítka.

Odvážlivci se vrhli mezi domorodce do temných vln Černé Řeky, my ostatní zbabělci jsme se jen promenádovali po nábřeží plném stánků a restaurací. Když nás to přestalo bavit, našli jsme si park s umělým pralesem, kde jsme chvíli korzovali a pozorovali motýly, narazili jsme i na karanténu a léčebnou stanici zvířat a ptáků, kteří jsou zde izolováni od ostatních zvířátek nedaleké zoologické zahrady, o které jsme věděli, že zde někde je, ale nevěděli jsme kde.

Až půlhodinku před srazem na večeři jsme náhodou našli vchod, ZOO ale není rozlehlá, takže jsme si stihli prohlédnout všechna zdejší zvířata a ptáky, chovají zde jen amazonskou faunu, takže opice, nosály, papoušky ara, kajmany, králíky aguti, největší hlodavce capybary, tapíry a jaguára.

Na večeři jsme zůstali v jedné z plážových rybích restaurací, slibovanou piraní polévku sice neměli, ale ryby nebyly špatné, přestože mořské jsou lepší, než byly tyto sladkovodní. Zůstali jsme déle, než jsme plánovali, protože se spustila tropická bouřka, naštěstí asi jen třicetiminutová. Vypadl proud, takže placení bylo ještě delší než jindy – v Brazílii se platí zvláštním způsobem, číšník složitě spočítá útratu, vezme bankovku, odkráčí ji uložit do kasy a sehnat drobné nazpět, vrátí se k pokladně a pak teprve stejným způsobem vyřídí dalšího hosta, pokud mezitím neobslouží někoho jiného. Stůl s šesti platícími dvojicemi mu tak zabere i půl hodiny.

Už jen trochu mžilo, vydali jsme se k zastávce autobusu a za hodinku jsme byli na hotelu, kde jsme museli přebalit zavazadla na výlet do Amazonie, kam nepojedeme se všemi kufry. Ty nepotřebné na nás počkají na hromadě v hotelové recepci. Pro jistotu jsme přibalili i šest dvojlitrovek vody z hypermarketu Carrefur, takže byl problém kufr unést, ale později se ukázalo, že to nebylo nutné, v Amazonii jsme měli k dispozici zásobník s chlazenou vodou. Ale už se stalo.

Ráno nás čekalo nejzmatenější dopoledne dovolené. Měli jsme být připraveni k odjezdu na půl osmou, protože mezi osmou a devátou prý vyplouvají z přístavu lodě k soutoku Solimoes/Rio Negro, ale ještě po deváté nás slíbený místní průvodce stále nevyzvedával. Nervozita stoupala, Pavel odcházel volat z budky do místní cestovky (mobil ztracený v Sao Paulu mu znatelně chyběl). Chvíli nás zabavila demonstrace proti rakovině před hotelem (mít více času, tak se taky přidáme – ať ji hned zakážou), ale jinak jsme stále neměli informace, co se děje.

Konečně dorazil Sami – exotický domorodec (i když původem z Britské Guayany). Když výjimečně odložit pestrobarevnou čepičku, účesem připomínal Franka Zappu, občas jsme mu místo Sami řekli Frankie, ale brzo jsme si zvykli oslovovat ho správně. Taxíky jsme dojeli k jeho cestovce, vystoupili jsme, ale protože minibus nebyl, opět jsme po 15 minutách nastoupili do taxíků a pokračovali do přístavu. Sami nás nejdříve provedl po místním rybím trhu, poprvé jsme viděli piraně (mrtvé).

Zaujaly nás ale i jiné ryby, hlavně různé druhy ryby, které Sami říkal catfish, tedy „kočičí ryba“, ale podle vzhledu to byly různé druhy sumců a sumečků. K vidění byly i obrovské ryby, ale z těch největších, které dorůstají i délky několika metrů (největší sladkovodní ryba Arapaima dorůstá až 3 m a váží přes 200 kg), už byly jen filety rozměrů půleného prasete a pár tvrdých bíločerných šupin o velikosti menšího mobilu (samozřejmě tenčích).

Sami nás nalodil na loďku právě pro náš počet pasažérů, ale sám někam zmizel. Vypluli jsme pár metrů od břehu, abychom nepřekáželi dalším loďkám, neustále připlouvajícím a odplouvajícím, tam kapitán vypnul motor (naštěstí – hrozně smrděl a hrozilo akutní nebezpečí udušení) a nechal nás smažit na slunci. I ve stínu pod plátěnou střechou loďky bylo 36 stupňů. Morálka uvadala s každou minutou, Pavel na přídi se zmenšoval.

Celkem jsme se pekli v rozpálené loďce více než hodinu. Ujišťování, že máme na Amazonii dost času a nic nám neuteče jen přilévalo olej do ohně. Konečně se na břehu objevil Sami s několika pomocníky a začali nakládat zásoby na 4 dny v pralese. Jak nám později vysvětlil, nějakým administrativním nedopatřením nebyl náš výlet objednán nebo potvrzen, takže vše se začalo zajišťovat až dnes ráno, proto nebyl mikrobus a proto ani nebyly včas nakoupeny zásoby.

Když byla konečně lodní příď zaplněna melouny, ananasy, vajíčky, nějakým masem, pivem, caschasou a dalším proviantem, potřebovali jsme všichni tak nutně na záchod, že jsme opět vystoupili a požádali Samiho o zprostředkování návštěvy nejbližšího stánku s WC.

Na Rio Negro jsme konečně vypluli až odpoledne. Loď má výkonný motor, když jej kapitán vyhnal do obrátek a kolem nás začal konečně proudit vzduch, všichni jsme si oddychli. A občasných pár kapek rozrážené vody stříkající kolem nás (a občas i trochu na nás) jsme jen přivítali.

Netrvalo dlouho a zahlédli jsme před sebou hnědé vody řeky Solimoes. V peruánských Andách pramení tato řeka jen asi 150 km od Tichého oceánu, vydává se ovšem přes celý kontinent do 6000 km vzdáleného Atlantiku. V Peru se jmenuje Amazonka, aby ji Brazilci na hranicích přejmenovali na Solimoes. U Manaus se stéká už jako veletok s další obrovskou řekou Rio Negro a pod definitivním názvem Amazonka pokračuje zbylých 1500 km do oceánu.

Manaus je ale jen necelých 100 m nad mořem, spád řeky je tedy velmi malý, místy jen 3 cm na kilometr, řeka se rozlévá do šířky až desítek kilometrů. V období dešťů se hladina vzedme o 15 metrů, řeka se rozlije do krajiny a její šířka tak také vzroste několikanásobně.

Řeka Amazonka

Amazonka je jedna z nejkrásnějších a nejpozoruhodnějších řek světa. Je to jakási dálnice vedoucí deštným pralesem. Skýtá mnoho zajímavých a pozoruhodných úkazů, včetně mnoha druhů živočichů a rostlin okolo sebe.

Občas je literatuře za největší řeku světa považován Nil v Africe. Jiné prameny (a je jich více) udávají jako nejdelší řeku právě Amazonku.

Amazonce se portugalsky říká Rio Amazonas. Od brazilských hranic po Rio Negro se nazývá Solimoes. Délka Amazonky je od svého pramene v Peruánských Andách po deltu v nejsevernějším cípu Brazílie přibližně 7.025 km. V jiných knihách se udává délka přibližně okolo 6570 km. Tvoří také největší povodí s řekou Tocantins 7.170.000 km2. Střední průtok 220.000 m3/s (max. 280.000, min. 72.000 m3/s). Největší delta 100.000 km2, 1.450 km spodního toku dosahuje v průměru hloubky 90 m.

Amazonka protéká největší nížinou na Zemi – Amazonská nížina měří přibližně 5.000.000 km čtverečných, mezi Andami, Atlantským oceánem, Guyanskou a Brazilskou vysočinou.

Ústí a přítoky: Při ústí řeky se vylévá do moře jedna pětina veškerého průtoku světových řek a slaná mořská voda je silným proudem zatlačena až do vzdálenosti 160 km od břehu. Díky rovinatému povrchu své pánve zadržuje Amazonka v kterékoli době dvě třetiny říční vody celého světa. Ústí je široké přibližně 320 km. Je tvořeno ostrovy (jeden z ostrovů je veliký jako Švýcarsko). U ústí do moře oslazuje mořskou vodu do vzdálenosti 400 km. Kdyby levý břeh Amazonky při ústí probíhal Londýnem, tak druhý pravý břeh by byl někde blízko Paříže! V období, kdy je největší stav vody, chrlí tato řeka do Atlantského oceánu 198.000 m3 vody za sekundu. V složité síti řek, které Amazonku zásobují vodou, je nejméně sedmnáct přítoků větších než Rýn. Vtéká do ní více než 200 velkých řek a asi 15.000 menších říček. Amazonka je dostatečně hluboká na to, aby se po ní mohly plavit námořní lodě až do Manausu, vzdáleného 1.690 km od Atlantiku. Celková splavnost je 4.300 km.

Objevení:

Amazonku objevil v roce 1499 španělský námořník Vincent Yanez Pinzón, který doprovázel Kolumba při jeho velkých cestách. Pinzón zjistil, když se plavil dál od pobřeží, že proplouvá sladkou vodou. Obrátil tedy loď směrem ke břehu, aby ho prozkoumal, a zakotvil v ústí obrovské řeky. V roce 1541 jiná výprava vedená Španělem Franciskem de Orlleanou plula proti proudu řeky a přivezla zprávu o střetnutí se skupinou Indiánů, jejichž nejhroznějšími bojovníky byly vysoké, nahé dlouhovlasé ženy s bílou pletí. Proto prý byla řeka pojmenována podle starověkých amazonských válečnic Amazonek. Ty podle pověstí neměly pravé prso, aby se jim lépe a přesněji střílelo z luků. Řeka se také krátce jmenovala Rio Orellana. V roce 1637 byla vyslána proti proudu řeky portugalská expedice Pedra Teixeira. Pokud byl Orlleana první, kdo se plavil po proudu Amazonky, potom Teixeira tuto cestu uskutečnil jako první v opačném směru, tedy po proudu.

Soutok:

Jednou z nejzajímavějších vlastností Amazonky je, že vody jejích přítoků mají zřetelně odlišné zbarvení. Skutečný pramen Amazonky leží v Peruánských Andách ve výšce 5.240 metrů a má na začátku bílou až špinavě žlutou barvu (tento pramen objevili čeští badatelé). Všechny přítoky Amazonky, které protékají Andami, mají podobné zbarvení, protože unášejí bílo-žlutou půdu. Některé přítoky vytékající ze severovýchodní Brazílie a Venezuely, stejně jako několik přítoků od jihu, jsou výrazně černé. Ve skutečnosti jsou tyto řeky poměrně čisté, ale jejich vodu barví železo. Skalnaté dno řeky totiž tvoří staré horniny a vody neunášejí uvolněnou půdu. Mohutné Rio Negro patří k přítokům s černou vodou a jeho vody lze rozeznat ještě ve vzdálenosti 80 km pod soutokem s Amazonkou. K soutoku řek Amazonky a Rio Negro, nazývaném také jako svatba řek, dochází u města Manaus v centrální Brazílii. Rio Negro, pramenící v Kolumbii, se mísí s nahnědlou vodou Amazonky a rozplývá se v ní. Řece se tu říká Solimoes.

Geologický vývoj: Na kontinentech se zpravidla vytváří říční síť tak, že jednotlivé řeky směřují paprsčitě do všech směrů, jak je vidět například v Asii. Na severoamerickém a jihoamerickém kontinentu jsou však odlišné podmínky. Pevninské kry Severní Ameriky a Jižní Ameriky jsou pozvolna tlačeny směrem k západu, kde se přesouvají přes sousední kru tvořící dno Tichého oceánu. Pozvolný pohyb ker přes Tichý oceán vyzvedl obrovská pásma Skalnatých hor a And. Tato pohoří ořezávají západní pobřeží obou Amerik a nutí řeky téci do moří na východě. Amazonská pánev je ohraničena také na severu a na jihu. Vysočiny ve Venezuele a Guyaně vytvářejí obrovský polokruh na severu a staré tvrdé horniny planiny Mato Grosso se zvedají na jihu Brazílie. Za této geologické situace zůstává jedinou oblastí, kudy může odtékat voda z celé obrovské části kontinentu, právě ta sníženina, kterou využívá Amazonka. Navíc ke vzniku obrovského přírodního povodí přispívají i mimořádně vydatné dešťové srážky typické pro Jižní Ameriku. Vnitrozemí jiných kontinentů pokrývají rozsáhlé pouště, avšak amazonská pánev leží na výhodné zeměpisné šířce příznivé pro vydatné rovníkové deště. Jak je tedy vidět, v případě Amazonky se zkombinovaly dvě příznivé okolnosti: největší říční povodí na světě a vlhké klima. Tak vznikla KRÁLOVNA ŘEK.

A my jsme se teď ocitli právě na fascinujícím soutoku hnědé Solimoes a černé Rio Negro. Rio Negro má 22 stupňů, Solimoes je o 6 stupňů teplejší, rozdíl teplot jsme si vyzkoušeli a opravdu jsou místa, kde ponoření ruky na levé straně loďky a pak na pravé znamená různé teploty vody. Vody obou řek jsou odděleny ostrou klikatou hranicí, která mizí až po desítkách kilometrů níže po proudu Amazonky.

Soutok je pochopitelně populárním cílem turistů i místních, navíc řeky jsou zde významnými dopravními tepnami, proto je na soutoku pořád několik lodí různé velikosti, ať už čistě vyhlídkových nebo dopravních převážejících obyvatele z Manaus do vnitrozemí Amazonie a naopak.

My jsme se zdrželi asi 10 minut a pokračovali jsme dále proti proudu Solimoes. Zakotvili jsme u malého přístaviště, Sami zorganizoval nosiče, kteří naložili naše zavazadla na kolečka a vyvezli je po svahu nad břeh řeky. Kolem stojí domy na kůlech, zřejmě kvůli zvyšování hladiny řeky v období dešťů a jako obrana proti hadům.

Po levé straně prostranství nad řekou je hangár, sloužící jako prodejní skladiště. Franta si zde koupil mačetu, komu chyběla baterka, měl poslední možnost si ji koupit, budeme je potřebovat. Teplota se blížila čtyřicítce, marně jsme hledali kousek stínu, slunce zde skoro na rovníku svítí kolmo shora a stíny nejsou.

Konečně měli všichni všechno a mohli jsme nasednout do tří mikrobusů, které nás převezou asi 40 km k jednomu z ramen Amazonky. Klimatizace nestíhá chladit rozpálený prostor, raději otevíráme okýnka. S námi jede Sami a samozřejmě si hned zapaluje cigaretu. Někdo si dovolí protestovat, ale Sami odpovídá naprosto odzbrojujícím argumentem, na který nenalézáme odpověď: „I need it. (Potřebuju to.)“. Ovšem z jeho úst to zní skoro mile a nikdo se na něj nedokáže zlobit.

Projíždíme po asfaltce (!) krajinou, kde první zárodky pralesa střídají pastviny a jezírka porostlá obrovskými koly Viktorie královské (Victoria Regia nebo Victoria Amazonica). Mylně se domníváme, že Amazonie bude plná tohoto „leknínu“, proto ani nežádáme zastavení, dále je ale už nepotkáme. Škoda.

Pomalu si zvykáme, že všude převládá zelená barva. Bude tomu tak po několik následujících nezapomenutelných dnů.

Po necelé hodince zastavujeme u mostu přes řeku, která zde má „normální“ šířku, na jakou jsme zvyklí u našich řek. Kotví zde několik hausbótů, u jednoho z nich nás čekají naše dvě loďky. Tento plovoucí dům je zároveň samoobsluhou, ve které je možné koupit pod jednou střechou vše nutné k přežití na řece.

My už ale skoro vše máme, čeká nás však delší cesta po vodě, proto využíváme dřevěné budky s toaletou.

Nakonec pár kolegů neodolá a koupí si aspoň studené plechovkové pivo a vodu v PET lahvích. Nasedáme do lodiček, naštěstí opět s plátěnou střechou, která zabraňuje slunci v našem úplném vysušení.

Vyrážíme na řeku kolem dalších plovoucích domů, před kterými jsou plovoucí zahrádky i s domácími zvířaty.

Z nějakého důvodu je naše loď rychlejší, brzy ztrácíme druhou loďku z dohledu. Prozatím jsme v relativní civilizaci, břehy řeky jsou místy obdělávané, na loukách se kolem občasných farem pase dobytek, krávy jsou trochu vyzáblejší než u nás, vypadá to spíše na nějaký druh zebu. Když se ale ráchají ve vodě, vypadají zase jako vodní buvoli. Nebo jsou to různé druhy, těžko říci.

Pastvin po stranách postupně ubývá, více se objevují zárodky pralesa. U břehů občas stojí bílá volavka, někdy i šedá, ale těch je méně. Barevní ptáci ve větvích skloněných nad řeku jsou asi ledňáčci (ti menší s převažující žlutou barvou) a ledňáci (ti větší, více do modra). Najednou náš domorodec řídící loď sníží otáčky na tiché minimum a ukazuje na nenápadnou kládu u břehu – kajman o nás prozatím neví, ale když nás uslyší, rychle se uklidí do vody, kde se cítí přece jen bezpečněji.

Během deseti minut objevíme ještě několik kajmanů, dokonce se naučíme je na břehu poznat i sami, což není pro nezkušené oči tak jednoduché, jak by se zdálo. Zdejší kajmani obvykle nepřesahují dvoumetrovou délku (dorůstají prý až 4,6 m), z člověka mají respekt, ale potkat je ve vodě by nemuselo být zrovna příjemné. Po březích je jich plno, dokonce i velmi blízko lidských obydlí.

Když si myslíme, že už dokážeme objevit vše, upozorňuje nás průvodce na půlmetrové želvy na pahýlech stromů trčících z vody jen pár metrů od nás – my bychom si jich opět nevšimli.

Ptáků je vidět při troše pozornosti opravdu hodně. Kromě ledňá(č)ků a volavek jsou zde třeba ibisové různých barev včetně nezvykle pestrých, kormoráni, nějaké kachny, ve větvích lítají krocani s korunkami na hlavách a samozřejmě nad hlavami nám krouží dravci, supi či lépe řečeno kondoři – často se to plete, i jiní, asi to jsou orli.

Na chvíli vypínáme motor na soutoku dvou říčních ramen, abychom počkali na kolegy. Najednou něco skočí po pravoboku – dostali jsme se do hejna růžových sladkovodních delfínů (delfínovec amazonský), to znamená, že pod námi je asi 120 metrů vody, jinak by tu nežili. Delfíni se nečekaně vynořují v různých vzdálenostech, někdy i celkem blízko nás, vždy s velmi elegantním prohnutím. Jejich růžová barva je velmi neobvyklá, ale ne všichni jsou stejní, vidíme odstíny od světle skoročervené až po standardní šedou.

Hluk motoru druhé lodi je vyruší, kolegové mají smůlu a nevidí už nic. Průvodce Sami (s neodmyslitelnou cigaretou) si přesedá k nám, aby nás zatížil a druhou loď odlehčil, dále už plujeme spolu. Mineme civilizovanější údolí s plovoucím obchodem a několika farmami na mírné vyvýšenině nad řekou, dostáváme se ale brzy opět do pralesa.

A po další skoro půlhodině konečně vidíme na levém vysokém břehu zelený srub a vedle něj vyhlídkovou věž – jsme u našeho dočasného útočiště. Přirážíme k molu a po strmých provizorních stupních vynášíme svá zavazadla nahoru ke srubu. Já to své s 12 kg vody navíc proti ostatním jen s vypětím sil. Ani nestačím vnímat, že procházím ananasovým políčkem.

Náš srub stojí nad prudkým srázem tvořícím zde břeh řeky, nad úrovní hladiny v období dešťů – tato úroveň je vidět na usazených nánosech na větvích nižších stromů podél břehů. Do řeky vybíhá čtvercové molo, od něj strmá stezka s naznačenými schody a dřevěným zábradlím, z jedné strany les, z druhé pěstované ananasy (na rozdíl od asijských tyto ananasy mají plody na stopce vyrostlé až nad růžici listů).

Na stromech podél chodníčku jsou asi uměle přichycené orchideje (žádná ale nekvetla) a bromélie – ty kvetly pěkně.

Terén v bezprostředním sousedství stezky je upravený, aby se šlo lépe, vede poslední úsek po dřevěných hatích. Při našich návratech několikrát zahlédneme pestrou agamu nebo leguána, který se nám právě pod náš prkenný chodník bude schovávat, takže ji (ho) detailně neuvidíme. Před srubem je malá ohrádka, kde dříve chovali kajmana, ale protože je na to třeba mít drahou licenci od státu, rozhodli se majitelé chov kajmanů zrušit, vždyť v okolí je jich dostatek.

Srub je dlouhý, čelní stěnou otočený nad řeku. Uprostřed je vchod do verandy, která se táhne skoro po celé délce srubu, jen vlevo je dům zakončen sprchou a vpravo kuchyní. Na verandě je dlouhý stůl, u stěny regál s pár knihami o Amazonii a zásobník s chlazenou vodou. Nad stolem velký ventilátor dělá horko trochu snesitelnější, ovšem pokud je zapnutý generátor. Z verandy vede patero dveří s barevnými dřevěnými papoušky do pěti pokojů, každý má dvojpostel a sprchu se záchodem, sprcha je sice s průtokovým ohřívačem, ale ten obvykle není potřeba. Klimatizace samozřejmě není, jen velký a výkonný ventilátor (možná by se uplatnil i u vznášedla).

Pan Honza s manželkou Ivanou bydlí ještě o kousek dále, v jednopokojovém domečku pod vyhlídkovou věží, Milan s Věrou zase bydlí na opačné straně od mola v dvojčeti našeho srubu, kde jsou oni a Pavel, ostatní pokoje jsou prázdné. M + V si nejdříve své bydlení chválí, je tam větší „divočina“, večer a ráno se kolem shromažďují malí zelení papoušci, je tam větší klid a soukromí. Bohužel se později pokazí čerpadlo a nepůjde jim voda, což je hodně nepříjemné…

Za srubem je vyprahlý ohraničený prostor a za plotem generátor, který vyrábí elektriku a čerpá vodu do zásobníku na věži nad srubem. Voda je prý z vrtu, ale raději se po jejím zdroji moc nepídíme, pít ji stejně nebudeme a na mytí snad nevadí. Na pohled vypadá docela dobře.

Před verandou, jejíž venkovní stěnu tvoří sítě proti hmyzu, jsou vysazeny palmy a mladé stromky, prozatím nízké, nebrání výhledu na řeku.

Opodál trčí z břehu nad řeku šikmý strom s bohatou korunou, pořád obsazený kondory. Asi je láká blízkost naší kuchyně a odpadky z ní.

Po vybalení se chystá oběd – je zde zajištěna plná penze, kousek odsud mají dům domorodí indiáni, kteří se o srub starají a ženy vaří turistům z přivezených zásob jídlo. Než nám připraví první jídlo, máme chvíli času a jdeme se podívat kousek za srub k vyhlídkové věži. Pod nohama se nám rozutíkají malé ještěrky, taktak si je stihneme prohlédnout, příliš se neliší od českých.

Hned za ohradou začíná prales a v něm je po pár metrech postaven jednopokojový srub jako základna vyhlídkové věže. Je vidět, že zdejší vlhké klima nedělá dřevu příliš dobře, stupně jsou zčásti nahnilé, ale jinak věž působí celkem bezpečným dojmem. Je až překvapivě vysoká, aby z ní byl dostatečný rozhled, musí být vyšší než okolní stromy.

Vylezeme do nejvyššího patra, naštěstí není přes vegetaci vidět dolů, závratě nemáme. Všude kolem je zelená plocha, samé koruny stromů, jedna vedle druhé, neprostupné, neprůhledné. Jen na jednom místě je ústí nějakého přítoku do hlavní řeky, tam je prales přerušen, a samozřejmě druhou půli výhledu tvoří řeka.

Pod střechou z palmových listů mají hnízdo vosy, vzájemně se nevšímáme. Je horko, ale bude ještě hůř. Kocháme se výhledem, fotíme, natáčíme na kameru. Vylézá k nám Jindřiška, za chvíli pan Honza a nakonec ještě Věra s Milanem. Věž je velká, na plošinu se pěkně vejdeme, ani si nepřekážíme při focení, fotíme se i navzájem.

Zpátky na zem se nám nechce. Plánujeme si, že tady musíme vylézt znovu ráno při východu slunce.

Dolů se slézá trochu hůř, ale jde to. Na oběd dostaneme smažené maso, asi kuře, k tomu špagety (studené), v druhé míse jsou brambory s kusy hovězího. Dvě mísy zeleninového salátu, k tomu meloun a ananas.

K pití si dáváme plechovkové pivo, ale deficit vody doháníme hlavně ze zásobníku, voda se ani nestihne chladit.

Franta s Pepou, vášniví rybáři, si přivezli svoje pruty a snaží se z mola něco chytit. Bohužel amazonské ryby nejsou zvyklé na moderní evropskou výbavu. Přestože na bambusovou hůl s obyčejným háčkem se dá chytit cokoliv, hlavně piraně a sumečci, na dokonalé udice se nechytí nic.

Odpolední žár konečně opadá (místo 40o je už jen 35oC), můžeme tedy začít náš amazonský program. A na dnešek je plánován lov piraní. Většina přítomných žen nikdy ryby nechytala a lov piraní jim moc zajímavý nepřipadá, ale samozřejmě jedeme všichni. Sami s jedním domorodým indiánem mezitím připravili asi dvoumetrové pruty s třemi až čtyřmi metry vlasce, na konci s háčkem. Do obou loděk bereme plechovku syrového masa a vyrážíme na řeku.

Loďky míří k opačné straně řeky, tam není břeh tak strmý, naopak je zde mělčí voda s několika ostrůvky, místy rostou přímo z vody keře a stromy, takže asi zde mají ryby výhodnější podmínky. Bereme každý svůj prut, náš místní průvodce rozděluje kousky masa a my je napícháváme na háčky. Noříme nabodnuté maso do vody a průvodce čeřením hladiny napodobuje pohyb poraněné ryby, aby přilákal dravé piraně k hladině.

Chvíli se nic neděje, ale po pár minutách se z vedlejší loďky ozývá nadšený ryk, první záběr! A je to malá piraňa, do 10 cm. U nás nikdo nic, dokud nezačne chytat náš indián, tomu první piraňa netrvá snad ani minutu.

A pak to začne.

Všem začínají cukat jejich vlasce. Není potřeba žádného splávku, záběr je vidět i cítit přímo na vlasci. Musí se ale správně zaseknout, to je trochu problém. Když se zasekne brzo, vytrhne se rybě maso z tlamičky a ryba se nechytí. Když se čeká dlouho, ryba maso sežere a klidně zmizí. Když se zasekne málo, ryba se nechytne, když moc, tak se jí buď maso vytrhne, nebo se ryba vymrští nad hladinu a plácne sebou zpět do vody a tam se z háčku vytrhne.

Ale piraně zabírají tak často, že i když se povede jeden záběr z pěti, stačí to na občasný úlovek. Je to samozřejmě jen sport, protože taháme kousky do 10 cm, k jídlu nepoužitelné. Jen jedna je trochu větší, tak kolem 15–20 cm (na výšku i na délku). A jednu piraňu nemá smysl brát, přestože ji pro jistotu necháváme, kdyby se jich chytlo více podobných.

Chycené ryby podáváme průvodci, aby nám je sundal, zuby vzbuzují respekt. Zkouším jednu piraňku sundat sám, ona sebou mrskne a už se plácá na dně loďky, prsty v sandálech jsou hned v ohrožení, nohy máme všichni v mžiku nahoře. Rybka končí pod podlážkou na dně loďky, tam se na ni nedostaneme, ale ani ona na nás.

Všichni jsme jak u vytržení, nevnímáme okolí. Dravé piraně občas ani nemusí být zaseklé – jakmile se chytnou masa, tak nepustí a přestože nejsou na háčku, nechají se i se svým soustem vytáhnout z vody. Občas nás někdo vystraší, když zasekne tak prudce, že piraňa letí nad námi z jedné strany loďky na druhou, občas nějaká spadne mezi nás, ale až tak nebezpečné to není.

Nejvíce to baví hlavně přítomné ženy, kterým se původně ani moc nechtělo. Nestíháme fotit ani natáčet, lov je přednější.

Kromě piraní se vytahují i catfish, sumečci. Když nám dojde maso, průvodce porcuje přímo chycené piraně a kanibalské ryby se chytají dál a dál, změna druhu masa jim vůbec nevadí.

Končíme potmě, dámy by sice chytaly dále, ale také bychom nemuseli trefit domů…

Při večeři vyvolá Sami diskuzi o kajmanech. Prý jsou výborní k jídlu, hlavně ta část těla, kde začíná ocas. Samozřejmě zazní otázka, kde je možné takové maso ochutnat. A Sami zná řešení – kajmana ulovíme a kuchařky nám ho zítra usmaží k obědu. Podmínkou je, že s tím musí všichni souhlasit. A abychom neměli výčitky, tak kajmani prý zde nejsou chráněni a jsou přemnoženi, navíc je domorodci stejně běžně loví. Nedá to ani moc práce nás přesvědčit a všichni bez námitek souhlasíme, že si jednoho kajmana ulovíme k obědu.

Bereme si každý svou baterku, protože už je tma, a vyrážíme k loďkám. Kromě našich dvou lodí přivazuje Sami k boku své lodi ještě menší lodičku pro dva, ze které bude se svým místním kolegou lovit. Tentokrát vyrážíme na opačnou stranu, tedy doleva od mola. Po 30 minutách se blížíme k ústí menšího přítoku, průvodci vypínají motory a baterkami začínáme osvětlovat břehy (nejlépe se osvědčují baterky – čelovky). Kajmany by měly prozradit svítící oči. Nemáme prozatím příliš štěstí, pár svítících bodů mizí v řece doprovázen šplouchnutím.

Sami rozhoduje, že jsme příliš hluční a velcí, přiráží s oběma loděmi ke břehu, sám s druhým průvodcem přesedá do menší loďky a mizí ve tmě proti proudu přítoku. Nezbývá, než čekat. Pozorujeme hvězdnatou oblohu, hledáme neúspěšně Jižní kříž, ze známých souhvězdí vidíme jen nízko nad obzorem Orion. Frantu čekání nebaví, asi mu chybí adrenalin v krvi, svléká se tedy do plavek a brouzdá vodou kolem lodí. Diskutujeme, zda jsou nebezpečnější krokodýli či bilharióza (červi žijící v tropických, stojatých sladkých vodách a pomalu tekoucích řekách, kteří se zavrtávají do kůže).

Když už začínáme mít obavy, co se děje, objevují se v dálce záblesky baterky a průvodci se vrací. S prázdnou. Velké kajmany ani neviděli a malý jim utekl.

Plujeme na druhou stranu řeky, opět tu ústí nějaká říčka, opět zůstáváme sami, tentokrát snad ještě delší dobu. Ale teď alespoň objevujeme nízko nad obzorem Jižní kříž.

Kromě Franty se na divoký a evidentně nebezpečný břeh vydává více lidí, maskují to touhou po dobrodružné návštěvě divočiny, ale vždy na minutu zhasnutá baterka u nejbližšího keře nás nenechá na pochybách o pravém účelu riskantního výstupu na břeh.

Průvodci se vracejí, nejdříve vidíme několik ulovených kachen či koroptví, ale pak si všimneme i metrového kajmana, kterého Sami drží zpacifikovaného na dně loďky. Sami začíná výklad o životě kajmanů, ukazuje jeho tlamu se spoustu zubů ale žádným jazykem, oči s blánami a dolní špičáky trčící z dírek v horní čelisti. Nakonec pokládá kajmánka na záda a hypnózou vyvolanou šimráním na břichu ho uspává.

A dostáváme kajmana k dispozici pro focení. Vystřídáme se všichni, nikdo neodolá. Je třeba pevný stisk, ale jinak je kajman na omak celkem příjemný. Ne nadarmo se z jeho kůže vyrábí kabelky, pásky a peněženky.

Ani se nám nechce se se skoro roztomilým kajmanem rozloučit. Je nám jasné, že z tohoto bychom se nenajedli a že tedy půjde zpět do vody. Teď teprve některým začíná docházet, na čem jsme se domluvili, rádi by svůj souhlas se zabitím kajmana vzali zpátky, ale Sami už se nezeptá. Pouští kajmana do vody, ten chvíli nemůže uvěřit, ale pak mrskne ocasem a mizí v hloubce.

Sami zůstává s námi, ale domorodý indián v malé loďce míří do noci osvětlené měsícem a záplavou hvězd, odrážejících se v klidné hladině řeky. Nedaleko od nás je břeh porostlý houštím, tam spíše tušíme než vidíme, že něco objevil. Rychlý pohyb jeden a hned druhý a už nám Sami překládá do angličtiny kolegovo volání, že tentokrát jsme úspěšní. Ještě nevidíme podrobnosti, ale lovec kajmana ležícího u břehu harpunoval těsně za hlavou a hned mu přes čelisti navlékl smyčku připevněnou na tyči. Harpuna kajmana sice zranila a mírně ochromila, ale života je v něm pořád až příliš.

Dokud je ve vodě, je klidný a nechá se táhnout za loďkou k našim lodím. Sami je v druhé lodi, my tedy nejsme přímo účastni závěrečné fáze lovu, zato ji dobře vidíme před sebou, nasvětlenou našimi baterkami. Sami vytahuje z vody hlavu kajmana za smyčku kolem čelistí a omráčí ho prudkým úderem mačetou. Začínají hlasité protesty, že za takovou cenu si exkluzivní oběd odpustíme, ale už je pozdě. Zranění plaza jsou natolik vážná, že by stejně časem uhynul.

Kajman sebou smýká ze strany na stranu, Sami má co držet, přiskakuje mu na pomoc zkušený terarista Franta. Ještě párkrát dostane kajmanova hlava ránu mačetou, objevuje se krev, pohyby začínají ztrácet na prudkosti. Franta si počíná až moc neohroženě, asi by kajmana nejraději uškrtil vlastníma rukama, jen aby už netrpěl. Scéna vypadá z naší lodi mimořádně drasticky, slabší povahy se odvracejí. Kajman je nakonec ubit do bezvědomí, Sami s Frantou ho opatrně tahají přes bok lodi. Teď teprve vidíme kajmanovu velikost, má kus přes dva metry, je to pořádný macek. Pečlivě mu zaváží čelisti a končetiny s drápy a nechají ho na dně lodi.

Cestou zpět sedíme spíše mlčky naplněni emocemi a silou zážitku. Jen občasná splašená ryba nás dokáže vytrhnout z rozjímání, když vyskočí nad hladinu a nárazem do někoho z nás padá na dno lodi.

Na molu vytahujeme kajmana, který je již v kómatu, a necháváme ho zde ležet do rána, než z něj život úplně vyprchá. Je k půlnoci a spoustě z nás se dnes nebude lehce usínat.

Ráno vstáváme brzy, chceme být na šestou na věži a vítat zde slunce, dokonce to stihneme o 10 minut dříve, ale přece pozdě. Slunce už je nad obzorem, nevadí, stejně je to krásný pohled. Pan Honza nás předběhl a východ stihl.

Po snídani nás čeká polodenní trek pralesem, děsí nás už ranní horko, jak to bude kolem oběda raději nepřemýšlíme. Cesta začíná za sousedním srubem Pavla, Věry a Milana, musíme přes molo kolem našeho kajmana. Již to má definitivně za sebou, snažíme se ho uzvednout a odhadnout váhu (je opravdu docela těžký), prohlížíme si detailně jeho respekt vzbuzující zuby, nebezpečné i po smrti – Hanka se škrábla, výlet pralesem zahájíme netradičně sháněním divoké cibule na desinfekci rány, špičáky nevypadají příliš sterilně.

Procházíme kolem domu, kde bydlí správci a kuchařky z našeho srubu (tady ošetřujeme ránu po kajmanových zubech), dům hlídá zle vyhlížející pes, kterému se vůbec nelíbíme, naštěstí je pevně uvázaný. A vcházíme do pralesa neznatelnou stezkou vyšlapanou mezi křovinami.

Prales vypadá úplně jinak, než jsme čekali. Spíše každý podvědomě očekává palmy, obrovské stromy s liánami plné opic, na zemi trávu a kapradiny. Ale prales jsou většinou hustě rostoucí listnaté stromy, palmy se sice také občas objeví, ale spíše výjimečně. Pod stromy prostřední vegetační patro tvoří křoviny, husté a nevypadající nijak exoticky, jako u nás šípky a plané trnky kolem lesů. A zem je pokryta spoustou uschlého listí, zase to připomíná náš listnatý les. Listnáče zde neznají roční období, některé sice shazují listí najednou, ale častější je průběžná obměna koruny.

Místy si připadáme jako v českém, neudržovaném listnatém lese. Ale alespoň vidíme, jaká je realita. Na fotkách nakonec bude prales vypadat exotičtěji než ve skutečnosti. To ale vůbec neubírá na síle zážitků, které si z túry odnášíme.

Už po pěti minutách je nám jasné, že jsme se Samimu vydali na milost a nemilost. Nikde žádná stezka nebo chodník, naprosto netušíme, kam pokračovat a odkud jsme přišli. Nejsou zde žádné záchytné body, na slunce není vidět, orientace je prostě nemožná. Nemůžeme být prozatím dále než pár set metrů od našeho srubu, ale víme, že cestu bychom nenašli. Nicméně Sami sleduje cestu bez zaváhání, na jednotlivých „naučných“ zastávkách vidíme, že náš trek má pevně stanovenou trasu, pokaždé, když Sami odsekne kus kůry stromu, vidíme několik zahojených jizev z předchozích výprav.

Dalším zážitkem je horko a vlhko. Jsme propoceni na kůži, jako bychom prošli pod vodopádem. Rtuť klasického teploměru by se držela u 40 stupňů, alespoň to tvrdí digitální teploměr na mých hodinkách. A vlhko nebude moc hluboko pod 99%. Nejhorší jsou zastávky. Dokud jdeme, dá se to vydržet, když ale zastavíme a sledujeme Samiho výklad, máme pocit, že se rozpouštíme. Naštěstí pod korunami stromů na nás alespoň nepraží slunce.

Celkem půjdeme pralesem necelé čtyři hodiny, vždy zhruba po 1 hodině Sami zastaví u nějaké přírodní zajímavosti a ukazuje nám život pralesa. Cestou občas popadne palmový list, mačetou odsekne úzký pruh a uplete čelenku, z lýka zase náramek. Mačetu neodkládá ani na chvíli, před každou ukázkou poklepe mačetou na nejbližší stromy, aby vyhnal nebezpečné tvory, hlavně asi jedovatý hmyz nebo hady.

Hned kousek za domem našich indiánů mineme nenápadný kmínek se zelenými listy na větvích. Sami jeden list utrhne a všichni povinně si musíme kousek odtrhnout a rozžvýkat. Všem se nám křiví ústa, listy obsahují chinin, kterým Sami léčí své malárie. V 48 letech měl prý malárii celkem 6x, naposled před několika měsíci. Jeho oči se nám zdají trochu zažloutlé, možná to je následek jater namáhaných častým onemocněním.

O kousek dále pozorujeme termity a jejich hrad, vyšší než jsme my. Je to první delší zastávka a teče z nás pot proudem.

Další zastávkou je gumovník: tady vidíme, že tudy Sami nejde poprvé. Na stromě je už několik zahojených zářezů, Sami udělá o kousek níže nový. Bílou vytékající šťávu nabere na list a rozetře prstem do tenké vrstvičky, skoro neviditelné. Pak vytáhne zapalovač – ten má vždy hbitě po ruce – a list zahřeje. Průhledná rozetřená vrstvička opět zbělá a ztuhne, Sami ji sroluje v dlaních a má v ruce provázek – gumičku. Může ji natahovat klidně jako oděvní gumu, jen ji navléci do trenýrek.

Z dalšího stromu o kus dále odsekne kus kůry a pod ní odtrhne lýko. Za pár okamžiků dostává první z žen spletený lýkový náramek.

Pokračujeme husím pochodem po neviditelné stezce. Procházíme kolem stromu palmového typu, Sami odsekává listy a rozdává je ženám. Každá si teď nese surovinu na výrobu čelenky. Sami za chůze skládá listy do různých vzorů, každá čelenka je jiná, některé jsou i dvojbarevné.

Zastavujeme u jednoho z velikánů – není jich tady tolik, jak bychom očekávali. Ale když už nějaký je, tak je pořádný.

Najednou přikládá Sami prst k ústům a nabádá nás k tichosti a opatrnosti. Prozatím jsme kromě termitů a motýlů jiné zvíře neviděli (slyšet je jich spousta, občas se až divíme, jak je možné, že původci všech těch zvuků nejsou vidět, ale hustá vegetace skýtá výbornou ochranu). Sami se blíží k pařezu velikosti člověka, z nejbližšího keře odsekává potichu asi metrovou tenkou větvičku, zbavuje ji listí, jen na konci jeden lístek nechá.

Zároveň si přichystá ze silnější větve vidlici. Pak strčí tenkou větvičku do díry mezi kořeny pařezu, asi 10 cm široké a 5 cm vysoké, hloubka vidět není, ale Sami strká větev asi půl metru dovnitř. Pomalu ji vytahuje – a nic. Sami tedy poplivá větvičku a zkouší to znovu: strčit, trochu potřást a pomalinku vytahovat.

A za lístečkem na konci větvičky teď vypochoduje z díry hnusný chlupatý osminohý tvor, tarantule velikost mužské dlaně. Sami ji vidlicí přitiskne k zemi, druhou rukou ji stiskne v oblasti hlavohrudi a už ji zvedá. Ani se nesnažíme blíže se s ní seznámit, podle Samiho by nás její jed sice nezabil, ale nepříjemný by byl velice.

Ona to asi ve skutečnosti není tarantule, ale sklípkan. Tarantule potravu trhá, chlupatý sklípkan jí do těla vstříkne jed, který ji rozloží a natráví ještě před sežráním. Anglicky jsou sklípkani prý Tarantulas, takže nám Sami možná říkal sklípkan, ale my rozuměli tarantule.

Když Sami sklípkana/tarantuli pustil, hned zalezla zpět do své díry. Náš obdiv Samiho znalosti zdejší přírody ještě vzrostl. I podle jeho mačety by mu slušela přezdívka Krokodýl Dundee. Možná byl ten film natočen podle něj.

U dalšího velkého stromu zkoušíme pralesní morseovku. Tři rány – ztratil jsem se, dvě – jdu ti na pomoc, diskutují mačetami na kořenech stromu Sami s Frantou. Dalším zajímavým stromem je Pau brasil. Vypadá, jakoby měl sloupanou kůru, ale to, co vypadá jako obnažené lýko, je ve skutečnosti kůra. Tento strom je vzácný natolik, že když se po objevení Jižní Ameriky začal dovážet do Evropy, dal celé Brazílii jméno.

Palma palmito sice tak vzácná není, zato má chutný nejvyšší výhonek, už jsme jej na jednom z hotelů jedli jako salát. Jíst se dají i paraořechy, ten který nám Sami ukazuje ale ještě není zralý. Paraořech je plod velikosti slušného kokosáku, uvnitř má asi dvacet menších ořechů a ty teprve obsahují nám známá jádra.

Jdeme už docela dlouho, většinou po rovině, cestou překonáváme několik potoků, buď přeskakujeme, přejdeme po kamenech nebo jednou musíme přejít po kmeni povaleného stromu. Vypadá to ne úplně bezpečně, první z nás padá nohou do bahna, Sami tedy po stranách klády zabodá hole, pak už to jde lépe.

Sami předvádí strom, jehož pryskyřice se dá použít na vykuřování hmyzu – po zapálení voní jako kadidlo. Dá se zapálit i v dešti, když je vše ostatní vlhké. Na dalším stromu je hliněné hnízdo, vypadající jako 1,5 metrů dlouhé termitiště. Po zabouchání mačetou nevyběhnou temiti, ale desetitisíce droboulinkých pavoučků na hranici viditelnosti, jeden vedle druhého, lezou i přes sebe navzájem, povrch hnízda je naráz jako oživlý. Sami si je roztírá po tváři – ochrana proti komárům a zároveň maskování lidského pachu, pavoučky používají lovci jdoucí na lov.

Z fauny vidíme jen hmyz, hlavně motýly, ale i brouky a pavouky. Motýli jsou velcí a pěkní, ale jen za letu. Při usednutí složí křídla k sobě a jejich viditelná strana je spíše maskovací. Pavouci sice pěkní nejsou, velcí proti našim jsou také. Když jednoho vezme Sami na mačetu, skoro se mu na ni nechce vejít.

Mezi dvěma stromy je pavoučí síť a v ní minimálně několik kilogramů listí a tlejícího odpadu. Vlákna jsou prý tak pevná, že by udržela i mnohem větší zatížení. Pavučina tohoto druhu se používá i průmyslově na výrobu neprůstřelných vest pro policii.

Co hodinu se stříkáme repelentem proti komárům, ale stoprocentně nás stejně neochrání, občas nás něco štípne, musíme věřit našem Lariamu.

Občas nám Sami předvede i něco akčního, třeba když během necelých pěti minut vyrobí funkční kopí z obrovitého listu zvláštního druhu palmy, jejíž listy rostou jakoby z pozemní růžice, dosahují několikametrové délky. Sami usekne jeden tento list, z jeho „čepele“ oholí vybíhající složené listy a získává tím naprosto dokonale rovnou hůl dlouhou několik metrů. Tenčí konec zaostří mačetou do špičky, do silnějšího konce vysekne drážku a vloží do ní list složený jako stabilizační křidélka. Franta neúspěšně zkouší trefit termitiště, ale mine, prý kdyby tam stál Pepa, tak by trefil lépe.

Kromě tarantule patří k nejzajímavějším zastavením předvedení liány s pitnou vodou. Liána tloušťky menšího kmínku visí přes cestu ze stromu na strom. Sami ji rozsekne, z jednoho získaného konce oddělí mačetou rychlým sekem ani ne metrový kus a zvedne jej do výšky. Má co dělat, získané poleno je nezvykle těžké, je totiž plné tekutiny, která teď proudem vytéká. Řadíme se rychle do řady, každý chce zkusit, jak chutná, ale rychlost je zbytečná, liána teče jak bezedná, úplné „Hrnečku, vař!“. Voda je bez chuti a zápachu, trochu jako destilka, možná je to i její teplotou, která je samozřejmě stejná jako teplota okolí, tedy je kolem čtyřicítky. To moc nechutná žádná voda. Ale smrt žízní by v pralese asi zkušenému turistovi s mačetou po ruce určitě nehrozila.

Mezitím už jsou očelenkované všechny ženy, většina má na ruce i lýkový náramek. Samimu pomáhá s pletením ozdob Štěpánka, která se vzory od něj průběžně učila.

Začínáme být trochu unaveni, přece jen jsme už ušli kus cesty, ne úplně ideálním terénem. Samiho doporučení na pevné boty bylo oprávněné, později občas sleví z požadavků, ale jakmile se jde do pralesa, skoro vždy to je na tenisky, sandály (byť pevné) nestačí. Zato dlouhé nohavice a rukávy kromě něj nemá nikdo. Naštěstí, sice bychom byli lépe chráněni před Anophelles, ale dříve než malárie by nás zahubilo horko. Obvykle máme bermudy a trička, což je rozumný kompromis mezi ochranou před hmyzem a extrémní teplotou a vlhkostí. Sami jako jediný má kalhoty a dlouhý rukáv. Je sice více zvyklý na toto počasí, ale zpocený je taky. Ovšem tak jako my ne. Naše oblečení by se dalo ždímat, nemáme na sobě ani kousek suchý.

Sice už se asi blížíme zpět k našemu srubu, kromě Samiho nikdo neví, kde jsme, ale ještě jedno zajímavé zastavení nás čeká. Na palmách Moriche jsou asi centimetrové kuličky – těžko říci, zda plody nebo novotvary chránící listy před škůdci jako naše duběnky. Ale když se kulička rozlouskne, je celá do posledního místečka vyplněná tlustým bílým červem. Sami jednoho opatrně vydloubne a nabídne k ochutnání. Tito červi jsou významným zdrojem proteinů pro místní obyvatelstvo, ale jejich ochutnání za živa vyžaduje jistou dávku sebezapření.

Já svému žaludku věřím (na jídlo, horší je to s kinematózou), strkám červa do úst a zkousnu. Červ praská a vytéká z něj příjemná hustá šťáva.

Sami vyndá z další kuličky druhého červa, nikdo se dobrovolně nehlásí, ale Štěpánka nakonec podléhá soustředěnému psychologickému tlaku ostatních a zřejmě nerada ho rychle (ale statečně) bez velkého kousání polyká. Shodujeme se spolu, že šťáva z těla červa chutná po mléku z kokosových ořechů a že je v podstatě dobrá. Červ může být pochoutkou, člověk se jen musí oprostit od evropských předsudků.

Neuplynuly ještě ani čtyři hodiny a vracíme se příjemně unaveni zpět do srubu. Bohužel nejde zrovna generátor, tedy ani elektrika, tedy ani větráky. Strháváme ze sebe mokré oblečení a věšíme je na palmy před verandou. Nejlépe je pod sprchou. Hůře je na tom Milan s Věrou (a Pavel) ve vedlejším srubu, kterým kromě elektriky nejde ani voda, čerpadlo ji tam nevytlačí.

Před teplem nejde uniknout, až když se po chvíli objeví Sami, zařídí spuštění generátoru a větráky nám trochu uleví.

K obědu je mimo jiné včerejší smažený kajman. Je to pro nás trochu zklamání, hlavně pro ty, co už krokodýla jedli. Možná kajman není tak chutný jako krokodýl, nebo se v našich trochu provizorních podmínkách nepovedla úplně příprava, ale asi největší vinu má použitý palmový olej. Maso je trochu tuhé a hlavně načichlé palmovým olejem, který většině Evropanů nechutná. Když se k tomu přidají vzpomínky na včerejší noční drastický lov, zůstává po obědě dokonce pár kousků masa v míse.

Mezitím Sami bere oddělenou kajmanovu hlavu a vysekává z čelistí špičáky pro nás na památku. Není to tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Kdybychom měli více času, pomohli by nám mravenci, ale takhle musí Sami každý zub složitě vyseknout z čelisti a mačetou očistit od zbytků tkání.

Odpoledne nám Sami říká, že stačí lehčí oblečení a boty, nečeká nás nic náročného. Usazujeme se do lodí (ze kterých se vždy musí nejdříve vybrat voda skořápkou kalebaši) a vyrážíme na řeku, proplujeme pod naším srubem a plujeme zpět stejnou trasou, jakou jsme včera připluli.

Proplouváme soutokem, kde jsme včera pozorovali delfíny a kousek před ním přirážíme ke břehu, teprve po přiražení vidíme nenápadnou stezku, kterou jsme dříve nevnímali. Břeh zde není tak strmý, jako jinde, to ale znamená, že terén je zde vlhčí, místy jsou v pralese tůňky nevábně páchnoucí vody, kolem kterých bzučí komáři. Rychle vytahujeme repelenty, bez kterých nedáme ani ránu, ale ani repelenty nechrání před dotěrnými komáry stoprocentně. Skoro litujeme, že jsme jen v lehkých tílkách, stejně i boty bychom unesli plné, v sandálech se nejde nejlépe.

Sami je oblečen tradičně, v dlouhém. My nedostatky repelentů doháníme zběsilým plácáním po obnažených částech těla. Naštěstí nejdeme nijak daleko.

Sami nás dovedl k obrovskému stromu, největšímu v širokém dalekém okolí. Není ani tak starý, jakou jsou některé stromy u nás, protože zde vše roste mnohem rychleji, ale výškou a obvodem kmene překonává všechny stromy, které jsme kdy viděli. Aby se udržel v půdě často podmáčené záplavami, má široké ploché kořeny typické pro tropické velestromy. Mezi jednotlivými deskami těchto kořenů jsou krásné schovávačky, do kterých by se vešel nejen jeden člověk, ale hned celá skupina. Obejití stromu dokola je pěkná procházka, zkoušet, kolik lidí by objalo kmen, by zde naprosto nešlo, už kvůli tvaru kořenů by k tomu bylo zapotřebí mnohem větší skupiny, než je ta naše.

Požádáme Samiho o společné foto všech přítomných (tři nám chybí, nechtělo se jim do obtížného terénu pralesa riskovat zhoršení zdravotních problémů, především s páteří).

Snažíme se odhadnout výšku stromu, ale to nelze, protože korunu nevidíme, horní patro tropického pralesa je tak husté, že koruny stromů vytvářejí nepropustnou clonu, skrz kterou není vidět. Vracíme se stejnou cestou, opět kolem tůní s komáry, jsme rádi, že užíváme pravidelně lariam, a že nemáme problémy, na které si občas někdo při jeho užívání stěžuje. Poslední prášek polkneme o Vánocích, snad si při tom vzpomeneme, kde jsme jej potřebovali nejvíce, kde bylo riziko malárie nejakutnější, tedy na tyto tři dny v Amazonii.

Vracíme se čluny na soutok, kde zastavujeme a pozorujeme delfíny. Franta s Pepou zkoušejí chytat ryby na své profesionální vybavení, ale úspěšnost je nula. To Štěpánka po obědě chytla pár piraní přímo z našeho mola na bambusovou tyč s kusem kuchyňského odpadu jako návnadou.

Chvíli to trvá, snad že je takové teplo, ale delfínům se dnes moc nechce. Až když popojedeme kousek dále, objevují se první skokani. Sice už nejsme ve stínu, jako před chvílí, ale zase něco vidíme. Delfínů zde musí být mraky, neuplyne pět vteřin, aby nějaký nebyl vidět při nádechu nad hladinou. Bohužel se nedá odhadnout, kde se který vynoří příště, takže pro kameramany a fotografy to je velmi stresující situace. Každý by chtěl mít tuto vzácnost na kameře nebo fotoaparátu, ale buď se musí nechat zoom na pokoji, pak je ale delfín jako tečka uprostřed široké hladiny, nebo se záběr přiblíží, ale pak se zase jistě delfín do záběru nestihne zachytit – než se dostane do záběru, je již pod hladinou. Největší zážitek z pozorování tak mají ti, kteří na záznam rezignovali a užívají se jen obyčejného pozorování těchto sladkovodních savců.

Sám Pavel je z množství delfínů překvapený, říká, že to není obvyklé, jindy že se objeví sem tam nějaký, kdežto dnes nevíme kam s očima a jsou okamžiky, kdy vidíme třeba i pět delfínů najednou. Jen pálící poobědní slunce nám pozorování ztrpčuje.

Vyrážíme dále, delfíni nás ještě chvíli sledují, ale když se dostáváme do asi mělčích vod, skoků ubývá. Zamíříme tentokrát na místa, kde jsme ještě nebyli. Vplouváme do jednoho z ramen řeky, břehy jsou zde nízké a celkem blízko sebe, můžeme tak sledovat život po obou stranách, tedy hlavně ptáky.

Zahlédneme ve větvích párek modrých ledňáků, náš průvodce zpomaluje a otáčí loď, abychom se mohli kousek vrátit a pestrého ptáka si vyfotit. Při otáčení zajedeme do květu vodního hyacintu, nebo co to vlastně pokrývá hladinu u břehu, dostáváme se těsně ke břehu, čímž vyplašíme vyhřívajícího se kajmana, o kterém jsme neměli ani tušení. Kajman se s prudkým šplíchnutím vrhá do vody, tím vyplaší jednoho z ptáků, druhý ale zůstává sedět a pózuje.

Nejvíce jsou však vidět bílé volavky, zde po kondorech nejrozšířenější druh ptáka. Stojí obvykle v mělké vodě nebo poposedávají na větvích stromů nad hladinou řeky a vyhlížejí potravu.

Plujeme pár desítek minut, řeka se zde klikatí, občas mineme ústí některého z přítoků, obvykle zarostlé vodním rostlinstvem. Řeka se najednou rozšíří, skoro máme pocit, jako bychom se vrátili do hlavního toku, ale zdání klame. Přeplujeme na druhou stranu a vidíme na strmém břehu osamělý dřevěný domek. Pod ním je primitivní molo, na něm dvě dívky, malá a větší, myjí v řece nádobí. Přirážíme ke břehu, zdravíme a vystupujeme po prudké stezce k domu.

Dům stojí opět na kůlech, za domem je malá ohrádka se špinavým malým prasetem a za ní zeleninová zahrádka – vyřazená kanoe na kůlech naplněná hlínou, ve které si rodina pěstuje základní zeleninové suroviny do jídel. Později zjišťujeme, že takto řešené zahrádky jsou zde běžné, asi je to ochrana před hlodavci a jinými zvířaty.

My se jen letmo přivítáme s domácí paní, přidávají se k nám dvě děti (rozdáváme bonbóny), jeden menší kluk má na krku velkou červenou bouli. Procházíme neudržovanými pozůstatky vyčerpaného pole, teprve za ním je políčko současné. Převažuje maniok, jen mezi ním občas velice bídná kukuřice. Políčka se brzy vyčerpají, musí se vždy včas vymítit nebo vypálit část pralesa (zde už měli čerstvě vypálenou louku připravenou), kde se vysadí kukuřice, které se první rok ještě relativně daří. Druhým rokem už převažuje maniok, kukuřice živoří. A třetím rokem už pole téměř neplodí.

Sami vytrhává rostlinu manioku a odsekává jednu kořenovou hlízu. Oseká ji mačetou, abychom viděli dřeň, která je ale v tomto surovém stavu poměrně prudce jedovatá. Musí se zbavit tekutiny lisováním, právě šťáva je nejjedovatější. Vylisovaná dřeň se strouhá, znovu lisuje a pak se z ní teprve dělá mouka používaná jako příloha k jídlu. Také nám ji v hotelech nabízejí, ale nám nechutná.

Vracíme se k domu, právě se vrátil pan domácí, dává se do řeči se Samim, spolu s manželkou diskutují nemoc svého syna, Sami jim radí, které rostliny by mohly bouli vyléčit, my to vidíme dost skepticky, spíše by to chtělo kluka popadnout a odvézt do Manaus k doktorovi do nemocnice.

Muž ukazuje poraněné lýtko, před pár lety ho poranil had – Sami říká kobra, což je nám divné, kobra přece je jedovatá a tak velké zranění by nezpůsobila. A v Amazonii kobry nežijí. Ovšem ukazuje se, že ve zdejší portugalštině znamená cobra obecně hada, takže se pravděpodobně jednalo o anakondu.

Pár má celkem 10 dětí, to už stačí na to, aby jim státní správa zřídila v místě (tedy doma) školu s učitelem a snad mají brzy dostat i počítač. K tomu ovšem budou potřebovat generátor, protože elektrika tu samozřejmě není a ani generátor nevidíme.

Pozorujeme v dálce hejno malých zelených papoušků, jak si na noc obsazují korunu jedné z palem, jsou ale tak vzdáleni, že spíše jen tušíme, že to jsou papoušci. To kolibříka vidíme jasněji.

Začíná se stmívat, a zatímco Sami si vykládá se známými, my fascinovaně sledujeme barevný západ slunce. Část výpravy nervózně čeká v loďce, ale naše půlka pozoruje představení nad řekou. Domů se vracíme stejnou cestou již za tmy (s mezipřistáním v plovoucím obchodu u soutoku řek, pivo a kola jsou zde levnější než v supermarketu v Manaus), naštěstí máme opět baterky, takže k molu trefíme. Usínáme brzy a ani nevíme, kdy vypnuli generátor.

První den pobytu v Amazonii jsme se Samim prohlíželi knížku o zdejší flóře a fauně, Sami nám ukazoval lenochoda („slow monkey“) a ptal se, jestli bychom ho chtěli vidět a pochovat si ho. Samozřejmě se ani nemusel ptát. Od té doby jsme ho dvakrát denně otravovali, kdy už půjdeme hledat lenochoda a Sami to pořád podivně odkládal. Ale dnes nastal ten správný čas.

Protože lenochoda budeme hledat v pralese, a to může být namáhavé, část výpravy to vzdává předem. Můžeme tak vyrazit jen na jedné lodi. Jsme více namačkaní než obvykle, sedíme ve třech na každé lavičce, takže my prostření po chvíli rezignujeme a sedáme si raději na podlážku na dně lodi, i za cenu občasného namočení sedacích partií.

Plujeme podobnou trasou jako včera, zatáčíme do známého užšího ramene a po chvíli vystupujeme do trochu řidšího pralesa, ne moc vysoko nad hladinou, tedy opět je země vlhká a občas blátivá. Proto jsou zde i komáři, stříkáme na sebe poslední zbytky repelentu. Jedno balení je na tři dny málo. Sami sice hledí do korun stromů, ale nic nevidí, stejně jako my. Přikazuje tedy rozvinout rojnici a hledat v korunách pomalou opici. Rojnice je místy díky bažinám problém, jinde ji ale můžeme roztáhnout pěkně do šířky.

Hledíme a hledíme, ale kde nic tu nic. Tak jdeme hezký kus cesty, téměř hodinu. Sami se nám zdá poněkud nervózní a tušíme, že má obavy ze splnění svého slibu. Je nám to sice líto, ale co se dá dělat. Pepa už to také vzdal a prohlíží si své oblíbené bromélie v korunách stromů. A to nás zachrání, protože za jednou bromelkou si všimne nepatrného pohybu. Až ve vrcholku stromu je opravdu lenochod, skoro neviditelný, je z něj vidět jen pár čtverečných centimetrů, a to jen když se ví, kam hledět. Když se nehýbe, což je u lenochoda většina času, tak si nejsme jistí, zda jsme vůbec viděli dobře. Ale Sami potvrzuje, že ho také vidí a že tam je. Pochvala Pepovi.

Vzhledem k výšce, ve které se lenochod pohybuje, začínáme pochybovat o reálnosti pochování. Jak by ho mohl Sami přivolat? To by musel být ochočený. Ale Sami nezaváhá. Podetne menší stromek a zbaví jej větví, do jeho konce zatne mačetu. Pak zouvá boty a jako opice šplhá na lenochodův strom. Dostává se do poloviny, dál to přes změť větví nejde. Franta mu podává kmínek s mačetou a Sami bez rozmyšlení začíná do stále celkem silného kmene sekat, zdánlivě nesmyslně. Ale ví, co dělá, skutečně lze i obyčejnou mačetou přesekat kmen stromu, jen musí být dostatečně ostrá.

Ale ani lenochod neváhá. Když vidí, co se děje, začíná sprintovat na jiný strom, naštěstí lenochodím tempem, takže Sami je rychlejší. Ozývá se praskání lámaných větví a koruna stromu se pozvolně snáší k zemi. Koruny okolních stromů jsou tak husté, že pád je pomalý a dokonce se musí našemu stromu dolů pomáhat. Lenochod tak přežívá bez úhony a na zemi už před Samim nemá nejmenší šanci. Sami se snaží ochránit ho před šokem, proto ho nebere do rukou hned přímo, ale odsekne kus jím objímané větve a nese nám ho i s ní.

Jsme unešeni. Nejdříve myslíme, že máme mládě, ale zde žijí dva druhy lenochodů, jeden velký a druhý menší. Právě samičku menšího druhu lenochoda tříprstého jsme odchytili. Sami nám podává základní výklad, ukazuje tři prsty s drápy, vysvětluje, jak se podle zabarvení srsti pozná samec od samičky, prohlížíme si srst prorostlou zelenými řasami. A pak si naši lenochodku po jednom bereme do náručí a chováme ji. Přes počáteční obavy se jí to asi začíná líbit, roztahuje tlamičku do širokého úsměvu, zvláště, když ji Sami pošimrá pod krkem. Už víme, kde sebral Spielberg inspiraci pro vzhled svého E.T. mimozemšťana. Jsme z lenochoda úplně vedle, teď je to pro nás nejhezčí zvíře, jaké jsme kdy viděli.

Lenochod je rozená manekýna, ochotně pózuje do aparátů a rozdává úsměvy na všechny strany. Mazlíme se s ní možná 3/4 hodiny, než Sami zavelí k návratu. Bere lenochoda a zavěsí jej na nejbližší strom. Po chvíli váhání vyráží zvíře naprosto nelenochodí rychlostí vzhůru. Nadšeně je povzbuzujeme, jediné zaváhání při přelézání na sousední strom nám připomene, že s tou rychlostí to není až tak žhavé.

Na Frantu mezitím odněkud skočila žabka pralesnička, do rukou ji raději nebereme, co kdyby byla šípová (= jedovatá, např. curare). Vracíme se k lodi, shodujeme se, že dnešní „lov na lenochoda“ bude patřit k naprostým vrcholům nejen Amazonie, ale celé letošní dovolené. Najít si v pralese vlastního lenochoda, sundat ho ze stromu a spřátelit se s ním, to vše se ukazuje jako velmi nevšední zážitek, který v nás zanechává nesmazatelné dojmy.

Do oběda zbývá dost času, zamíříme tedy ještě k dalším domorodým obyvatelům, potomkům indiánů. Přirážíme ke břehu, první dům mineme, Sami nás vede k vedlejšímu přístřešku, kde stojí lis na maniok a Sami nám vysvětluje jeho funkci a technologii výroby maniokové moučky.

Stezkou mezi křovinami přicházíme k dalšímu domu, od řeky krytému stromy. Tady nás Sami zve dovnitř, bez rozmyšlení nás přivádí rovnou do kuchyně mezi překvapené ženské osazenstvo strouhající maniok.

Žena s dcerami se nenechá rušit v práci, se Samim se přátelsky pozdraví a otočí ryby na plechové pánvi nad ohněm.

My zatím nahlížíme do druhé (a poslední) místnosti, asi spíše noční, panuje zde sice strašný nepořádek, ale to je vzhledem k chybějícímu nábytku, kromě postele, celkem pochopitelné.

Sami se nás snaží úspěšně zabavit, přináší nám na ukázku dvě velké želvy a snaží se přesvědčit nejmenší dceru, aby nám předvedla, jak se na nich dá jezdit. Ta ale nechce, nabízíme jí zbývající sáček bonbónů, tím jí uděláme znatelně radost. Ale na želvě dnes jezdit nebude.

Pak přináší plechovku a snaží se z ní vytáhnout malého hroznýše, ten ale ven nechce, přestože ho Franta odvážně chytá holýma rukama za krk. Nakonec se povede, ale hroznýšek (boa) je skutečně malý. Možná více nás zaujme kůže prý třímetrové anakondy, kterou Sami roztahuje. Jestli tahle měla tři metry, jak pak asi vypadá osmimetrová, to musí být tedy nestvůra.

Sami vybíhá ven a za chvíli stojí na okenním parapetu zelený ara papoušek. Snažíme se ho vzít na ruku, ale má příliš ostré drápy, nakonec ho tedy Štěpánka bere na kus větve, kterou ji Sami zvenku podává.

Loučíme se a vycházíme před dům. Sami přináší čerstvý paraořech, mačetou jej rozsekává, vybírá z něj ořechy a odsekává z nich skořápku. Na každého se dostane, chutná podstatně lépe, než z našeho obchodu. Skořápka hlavního ořechu se stává vítaným suvenýrem. Mezitím obdivujeme tropickou květenu kolem, nejhezčí jsou květy připomínající strelicie. Ale jestli to jsou skutečně strelicie nebo se jim jen podobají, to netušíme.

Kolem domu je plno stromů, většina z nich jsou užitkové ovocné stromy, pro nás ale exotické. Vidíme velký strom s paraořechy, jen o něco menší cupuaçu, s plody jako malý hnědý ragbyový míč, občas z nich pijeme v restauracích džus. Známe mango a avokádo, další názvy nám nic neříkají. Celkem je zde kolem dvaceti druhů stromů, každý přináší nějaký užitek.

Poslední strom je kalebaša, s plody připomínajícími grapefruit, které lze ale vysušit do pevné skořápky. Ty se pak používají jako misky (jednou z nich vybíráme vodu z naší lodi, později je nakoupíme na trhu jako suvenýry, Irena se Štěpánkou si ji odvezou zadarmo tady odsud) nebo jako ozvučnice hudebních primitivních domorodých nástrojů.

Domácí paní ještě rychle vybíhá z domu a nese nám na ochutnání dva čerstvě smažené rybí filety, většina si kousne jen ze zdvořilosti, ale vzpomínka na hygienu ve stavení je odradí od dalšího ochutnávání, já si ale pochutnávám bez předsudků.

Chlapi nacházejí hadrový míč, za domem stojí branka, Jarda si stoupá do ní a chytá částečně úspěšně pár střeleckých pokusů. Když ale míč mizí nad brankou ve křoví, raději končíme a vracíme se do lodi.

A tím prakticky končí náš amazonský program. U oběda si dáme ještě poslední caipiriňu, někteří i několik, asi všichni bychom ještě zůstali déle, přestože třeba Věra s Milanem měli pobyt ztížen nepřízní osudu a netekoucí vodou. Určitě máme za sebou další z vrcholů zájezdu.

Nejvíce dojatý je asi Pepa. Podivně se mu lesknou oči a není to jen caipiriňou, když naposled nasedáme do lodí, teď už opět do větších a krytých, a vyrážíme na zpáteční cestu. Naposled vidíme náš srub a kondory na nejbližším stromu, míjíme plovoucí obchod, na soutoku nám skočí na pozdrav pár delfínů, na březích sledujeme poslední kajmany, ve větvích kurovité ptáky s korunkami, ledňá(č)ky a volavky.

Dostáváme se blíže k civilizaci, u mostu přesedáme do dodávek, které nás převezou transamazonskou magistrálou k přístavu převozních lodí na hlavním toku Amazonky. Tady musíme chvíli čekat, nakoupíme si ve stánku banánové chipsy, které budou mít úspěch i doma v ČR. Bez zpomalení profrčíme soutokem Solimoes/Rio Negro a taxíky nás dovezou do hotelu Manos, kde nás čekají na recepci uložená zavazadla. Venku je tma, zde na rovníku slunce vychází v šest a zapadá v osmnáct, a to celoročně.

Večer jsme ještě stihli večeři v churrascarii, naposled v Brazílii, už si dáváme pozor a necháváme si nejvíce místa na ty nejlepší steaky, místo abychom si žaludek zaplnili hranolky. Je s námi i Sami, tak jako v pralese pletl čelenky, i teď musí nějak zaměstnat ruce, proto ženám vyrábí květiny z ubrousků.

Spát se nám ještě nechce, vyrážíme tedy asi v 9 večer kolem osvětleného divadla na centrální náměstí, nepříliš vzdálené od hotelu.

Náměstí neznáme, prozatím jsme se vždy pohybovali jen směrem dolů, k řece. Proto jsme teď skoro šokovaní. Samozřejmě registrujeme blížící se Vánoce, ale nasvětlené náměstí se stromy plnými svítících ozdob a světelných řetězů jsme nečekali. Sedáme na židle před betlém – kopii jeskyně s narozeným Ježíškem, vše v životní velikosti a s živými tropickými květinami. Uvědomujeme se paradox toho, že my máme Vánoce spojeny se sněhem, ale betlémy by měly vypadat takto, tropicky. Sněhuláci jsou zde taky, polystyrenoví, přestože je i teď večer kolem třicítky.

Procházíme se náměstím za zvuků Tiché noci a Rolniček, v zadní části hraje živá kapela, vedle stojí vánoční tramvaj se Santa Clausem v teplém kožichu (umělý), děti jezdí na půjčených elektrických autíčkách, s překvapením objevujeme Béďu Trávníčka, přestože Mountfield tu asi neznají. Vracíme se do hotelu a usínáme zmoženi vánoční atmosférou i trochou nostalgie nad odjezdem z klidu Amazonie opět do civilizace.

Let máme naplánován až na odpoledne, ráno tedy i se Samim vyrážíme známou ulicí dolů, nejdříve si prohlížíme plovoucí přístav, jehož mola stoupají spolu s hladinou řeky. V Brazílii potkáváme hodně lidí s nějakým tělesným postižením, ale tady žena nesoucí v náručí neúplný trup muže beze všech končetin je opravdu silná káva, přestože se nesený muž tváří celkem spokojeně.

Kolem stánků s nářadím dojdeme k tržnici s patrným nezaměnitelným rukopisem Gustava Eifella, vcházíme dovnitř a procházíme rybím trhem, přes trh s rukodělnými výrobky opět ven z pavilonu. Ocitáme se na nábřeží plném zakotvených lodí, vlastně provizorním nákladním přístavu. Chvíli pozorujeme pokus o záchranu potápějící se menší lodi, pak pokračujeme proti proudu k otevřené hale s centrálním amazonským ovocným překladištěm.

První část je přeplněna trsy ovoce, které jsme sice v Natalu chutnali, ale jméno si nepamatujeme. Haldy červených a žlutých plodů se táhnou desítky metrů do šířky i do dálky.

U pavilonu stojí nákladní auta, pořád se něco nakládá a vykládá. Jednotlivé sekce jsou označeny cenovkami, trh je zároveň i cenovou burzou. Prochází tudy veškeré ovoce pěstované v Brazílii a pokračující do zbytku Brazílie.

A hned vedle je podobná hala, ještě větší, kde se přeprodávají banány. Od baby banánů nepřesahujících 10 cm až po obry skoro půlmetrové, průměrná cena asi desetikilového trsu je kolem 2 realů, tedy 20 Kč. Ale v drobném se zde nakoupit nedá, dokonce nám nechtějí dovolit zvednout si na zkoušku jeden trs, abychom si udělali představu o jeho váze.

Sami nás provede halou k mrazícímu pultu až úplně vzadu, tady si dáváme po 1 realu každý jeden ledový kokosový ořech. Přecenili jsme se, přestože je mléko čerstvé a velmi osvěžující, je jej v ořechu tolik, že jej nedokážeme vypít. Prosíme ještě o rozseknutí ořechu, abychom si ochutnali kokosovou dřeň, ale ořechy nejsou úplně vyzrálé (to je dobře kvůli mléku, které ještě není přeslazené), takže se jíst nedají.

Vracíme se zpět do tržnice s rukodělnými suvenýry. Cestou za Samiho pomoci kupujeme CD se sambou, abychom měli podklad pro DVD, na tržišti jsou pak opravdu typické výrobky, dostáváme tedy rozchod na nákupy. My kupujeme několik černých mističek ze zdobené kalabaši, krokodýlí zuby na provázku k zavěšení na krk, šupiny z amazonských veleryb, náramky z přírodních materiálů, rituální černou masku zdobenou péry s ústy vyrobenými ze zubů piraní (bude nám pasovat na zeď k maskám dovezeným z Afriky), ale hlavně foukačku amazonských indiánů, používanou k lovu hlavně opic.

Kupujeme menší verzi, aby se dala dobře převážet v kufru. Na jednom konci je navlečen vejčitý zdobený plod, který haraší, takže foukačka je současně rytmickým hudebním nástrojem. Je zdobená barvami a také jsou zde piraní zuby, jako na masce. Zezadu je přidělán kus dřeva s několika tenkými dírkami, do kterých jsou zasunuty šipky se stabilizačními pírky, ty naše asi nebudou napuštěny jedem currare, který zabíjí zasažené opičky.

Že je foukačka funkční nám prodavač dokazuje tím, že přes celý svůj krámek neomylně trefuje malý pytlík s kořením.

Máme sice určený termín srazu před tržnicí, ale volitelně můžeme jít do hotelu individuálně. My potřebujeme v Carrefuru koupit vodu na cestu, jdeme tedy dříve, až pozdě si uvědomujeme, že jsme se nerozloučili se Samim. Při odjezdu z hotelu už Sami neasistuje, zachovali jsme se tedy jako nezdvořáci a se Samim jsme se nerozloučili, přestože naše spokojenost s výletem do Amazonie byla z velké části podpořena jeho zásluhou.

Video: Amazonie